Myslím, že kočky v ulici už definitivně zjistili, že už
nemám psa. Nejspíš se to hromadně rozkřiklo, protože se sem teď všechny chodí
dívat a kočičí realitní makléři mají žně. Pozemek včetně obydlí je volný a je
tedy na čase vybrat nejvhodnějšího adepta či adeptku, kteří by ho zabrali. Mou osobu samozřejmě nepokrytě ignorují,
jelikož vědí, že se s nimi honit nebudu a tudíž pro ně nejsem nikterak
zajímavá.
Nejenže si svůj nový rajón obhlíží, ale musí si ho také
náležitě vyzkoušet. Bílo-mourovatá kočka od sousedů si zabrala sloupky a plot,
po kterém se důležitě promenáduje. Na tenkých šprušlích dělá otočky a piruety,
po kterých se rozplácne na sloupku a začne se důležitě mýt, aby byla ještě
krásnější. Pro spánek se přesouvá do ústraní okenního parapetu.
Mourek odnaproti je asi největším uživatelem pozemku a mým
horkým kandidátem na vítěze. Jakožto odrostlé kotě je plný rozporuplnosti,
jelikož by se rád nechal pohladit, ale jeho dospělé já dělá, jakože ne. Kocourek se mnou hraje obvykle hru „dostanu se
na druhý konec zahrady, aniž bys mě viděla“. Tuhle o víkendu jsem mu překazila
cestu dokonce třikrát za sebou. Počtvrté už se mu to podařilo. Čekal
v cíleném konci zahrady, až vyjdu ze dveří, které jsou přibližně na půl
cesty. Švihácky se ohlídl přes rameno, aby viděl mou reakci na svůj úspěch. Na
sluníčku obvykle zapomíná, že je na ne zcela prozkoumané půdě a usíná
v předzahrádce uprostřed vřesu.
Jeho černobílá sestra ho chodí občas kontrolovat, ale poslední dobou už
s ním neztrácí čas.
Další dvě starší kočky jsou mnohem plašší. Většinou se jen
mihnou a jsou pryč. Výjimku tvoří krásná šedivá britka, která dává na odiv svůj
vrozený původ. V případě zvýšené žárlivosti na ostatní šelmy se nechá
pohladit, ale jen chviličku, neboť se nehodlá zahazovat s cháskou, jako
jsem já. Nejbližší okruh se uzavírá šedivým mouratým dlouhánem z paláce za
zahradou. Ten je velmi nebojácný, ale své možnosti pravidelně pozoruje ze
střechy garáže. Občas prožene ptáčky na staré višni a cvičně pochoduje kolem mě
sem a tam, aby posiloval své odhodlání.
Kočičí drzost dospěla k svému vrcholu předevčírem, kdy
jsem seděla v pokoji u počítače a mourovatý dlouhán se zastavil až
v prostředku místnosti. Překvapeně na mě zíral, cože tam jako dělám? Pak se mu pohnula srst po celém těle jako
harmonika a byl pryč. Což nebylo nic proti tomu, když jsem se vrátila po nějaké
době ze zahrady. V kuchyni na novém podsedáku na židli spal mourek.
Stočený do klubíčka chrněl tak tvrdě, že nevěděl o světě. Probuzení pohlazením
vzal jako osobní útok, takže bleskově vylítl k úprku, přičemž si dal
příšernou ďahu o futra. Nicméně se vzpamatoval a byl pryč. Nic se mu nestalo.
Dneska po noci plné vášní, kterou jsem poslouchala ještě ve dvě ráno, seděl
celý zmáčený na schůdcích.
Tak takhle my tu společně žijeme.
Ráno mě probudil kohout svým charakteristickým vyzváněcím
zvukem příslušejícím k tomuto druhu. Doufám, že ten mi sem se slepicemi
chodit nebude, budou bohatě stačit májová koťata.
Žádné komentáře:
Okomentovat