Prosinec už je takovej

Přesně tak. Prosinec už je prostě takovej. Ne nebudu mluvit o knize Donala Ryana, i když je to kniha, po které dlouho pokukuju, a možná teprve teď mi dochází, proč mě ten název tak zaujal. Tudíž to nebude ani příběh z Irska, ani citlivé líčení života na jedné farmě. Což je možná škoda. Prosinec, je totiž krásný název už méně krásného měsíce. Prosinec, aspoň já ho tak vnímám, je nejdepresivnější měsíc v roce.

Když se řekne prosinec, co vás napadne? Mně, protože jsem věčný optimista, tak mě napadne Mikuláš, advent, Vánoce a sněhové vločky. Taková ta krásná pohodová doba, kdy si uděláme čas na všechny naše známé, které jsme už dlouho neviděli. Navštívíme je, nebo se sejdeme někde na skleničku či kávu. Obdarujeme se drobnými dárky a stříkaným jmelím a slíbíme si, že se v tom dalším roce, uvidíme častěji, protože ten bude mnohem lepší, než ten rok dosavadní.

Jo, tak takhle nějak to vidím, ve svých představách. Realita je ale naprosto jiná. Lidi šíleji. Shánějí dárky, teda spíš dary. Jako by cena a velikost dárku byla tím nejdůležitějším. Obstarávání dárků ale hlavně znamená zapomenout na své dobré vychování. Chovat je jako hulvát, do všech kolem strkat. Být agresivní. S poklidným adventem a rozjímáním nad příchodem spasitele tohle nemá vůbec nic společného. Pro samé pečení a běhání po obchoďácích si ani nenajdeme čas na to, se sejít s těmi, které máme nejraději, které jsme dlouho neviděli, nebo kterým by naše návštěva udělala radost.

Je mi z toho smutno. Přitom řešení je tak jednoduché. Stačí pořídit drobnosti. Celkový finanční limit bych viděla tak na maximálně tři stovky. Zabalit pod ten stromeček jednu obyčejnou věc. Jen jako symbol, že chcete někoho obdarovat, udělat radost. Jen jako připomínku toho, že na člověka myslíte. A více času věnovat svým blízkým, nebo i vzdáleným. Raději dejte ten mamon za cestu za osamělou tetou. A místo věcných darů věnujte svou pozornost a objetí. Byla bych moc šťastná, kdyby byl prosinec jednou takovej.